Italská Renesance, Quattrocento (15. stol.) a cinquecento (16. stol)

Pro renesanci se stal typickým nábytkovým předmětem kabinet. Mezi hojně používaným stolovým nábytkem vytvořili italští nábytkáři několik druhů kabinetů. Byly to stoly vzniklé jako nízké skříně (kredence), sloužící nejen ke stolování, ale i jako stoly psací. I když byly vybavovány zásuvkami, skříňková nosná část ustupovala pod stolní deskou natolik, že tento nábytkový kus mohl sloužit i pro sezení kolem čela stolu nebo i kolem jeho všech čtyř stran. Řemeslníci, kteří se specializovali na výrobu kabinetů, byli pro náročnost tohoto nábytkového kusu, velmi váženými.

Základním úložným nábytkem zůstaly truhly, které až do šestnáctého století sloužily i v honosných palácích často jako jediné schránky pro uložení oblečení a současně také jako sedací nábytek. V renesančních palácích se truhla stávala okázalým předmětem, bohatě zdobeným řezbáři a často i význačnými malíři. Současně s běžnými truhlami byla vyráběna truhla nazývaná archibanco, sloužící současně jako sedací lavice. Její výška byla uzpůsobena pohodlnému sezení. Oproti této úsporně zdobené lavici byla její nová verze nazvaná cassapanca, pocházející z Toskánska. Bohatě zdobená řezbou a často i intarsií. Pro pohodlnější sezení byla vybavena přidáním bočních opěradel a opatřena područkami.

Archibanco nebo cassapanca byly jednoduše řečeno truhlice opatřené zádovými opěradly. Povrchy truhel byly zkrášlovány vyřezávanými ornamenty, plošnými reliéfy, figurálními kompozicemi, ale i malbou. Pro motivy se obraceli jejich tvůrci zpravidla k antickému bájesloví. Mnohé truhly byly vyzdobeny i zevnitř. Byl to především textil, který posloužil k úpravě vnitřku truhel.

Cassone, tyto truhly sloužily jako svatební dary. Zdobené byly symbolikou vyjadřující partnerský vztah. Výzdoba zdůrazňovala kouzlo mládí, krásu nevěsty, symboly ctnosti, či mužné síly.

Casseta, byly zmenšené druhy truhliček pro uložení šperků, uzavírané víkem v podobě střechy. V pozdní renesanci byly tyto šperkovnice tvarovány obdobně jako relikviářové schránky.

Dalším ze základních nábytkových předmětů vedle úložných prostorů byl stůl. Začaly se používat pevné stoly, které se staly vzácnými a honosnými předměty a také nositeli mnohých architektonických prvků přejímaných ze stavební architektury. Spodní části jídelních stolů se staly obrazem monumentálních mramorových antických vzorů, které byly renesančními řezbáři provedeny ve dřevě. Rozměrné stolní desky byly neseny umělecky ztvárněnými podstavci, které sloužily jako podpěry. Vznešenost těchto mohutných stolů byla především vyjádřena dvěma honosně vyřezávanými podpěrami. Na podstavcích stolních desek byly zhotovovány unikáty řezbářského umění. Na podpěrách byly uplatňovány nejen vykroužené voluty, stylizované vázy, ale i zvířata, andělé a postavy z bájesloví. Ve vyzrálé renesanci byla nosná část doplňována balustrádovými podpěrami. Také tento motiv navazoval vznosnými oblouky na architekturu renesančních staveb. Řezbářské umění se uplatňovalo i na profilovaných a zesílených hranách stolních desek. Monumentální stoly vzniklé v Itálii se brzy staly oblíbenými kusy nábytku po celé Evropě. Renesance byla také počátkem tvorby stolů roztahovacích, tvořených ze spodní pevné a hojně zdobené části a stolní desky, která byla skládací nebo vysunovací. Vedle čtyřhranných stolních desek byly vyrobeny i stoly kruhové, šestihranné či osmihranné. Takto tvarované stolní desky byly podpírané jednou středovou nohou, ale často i čtyřmi, šesti a také osmi bohatě řezanými nohami.

Postupem času se v prostorách renesančních paláců a patricijských domů kladla důležitost na sedací nábytek. Tvůrci sedacího nábytku pro zpříjemnění sezení pokládaly na tvrdé sedací plochy volné polštáře. Zatím ještě nebylo používáno čalounění, které by bylo spojené se sedací plochou. Tak jako v prostých měšťanských příbytcích, i v šlechtických sídlech byla vedle náročnějších sedadel používána především tvarově jednoduchá židle. Současně vedle této židle opatřené zádovým opěradlem byla v měšťanských domácnostech nejpoužívanější sedadlo – stolička „sgabello“. Přidáním zádového opěradla vznikla židle, u které se plocha spodní části a plocha zádového opěradla stala místy pro velmi náročné řezbářské výtvory.

Toskánská židle, byla ozdobená heraldickým znakem rodu a svým úzkým a převýšeným zádovým opěradlem se vymykala z řady tvarových typů renesančních sedadel. Výbava ve florentském paláci rodiny Strozzitů.

Danteska, typické renesanční křeslo. Tvarově vycházelo ze starořímského kurulského – úředního čestného křesla, které v antickém Římě mohli používat jen vyvolení a zvolení občané. Danteska spočívala na dvou masivních zkřížených žebrech – nohách, spojených sedadlem a zádovým opěradlem, které bývalo i z kůže nebo sametu. Spodní nosná část měla podobu písmene X, vytvořené dvojitými křivkami. Čelní strany zkřížených nohou bývaly často zdobeny řezbou. Na severu Itálie tyto plošky bývaly zdobeny jemnými vzory technikou certosina.

Lůžko, bylo reprezentačním předmětem nejen v sídlech feudálního panstva, ale i v domech zámožných měšťanů. Lůžka bývala často vysazována do prostoru kolmo ke stěně. Umístěním na zvýšené pódium (estráda) byla ještě více zdůrazněna jejich důstojnost a zvýrazněna monumentálnost. Pod lehací plochu bylo možné na estrádě umístit vysunovací lůžko, nebo použít tento utajený prostor pro uložení cenných předmětů.

Nábytkové umění, Stanislav Dlabal

Nábytek, Judith Miller

Dějiny nábytkového umění, František Cimbůrek, Jan Halák, Karel Herain, Zdeněk Wirth

Category(s): Nezařazené

Comments are closed.