V klasicistním období ve střední Evropě začíná období Biedermeieru. Je to měšťanská forma empíru, tzv. biedermeier. Jeho název vznikl podle populární postavičky pana Meiera z německého satirického seriálu, časopisecky uveřejňovaného. Biedermaier můžeme datovat do období mezi roky 1814- 1848.
V Biedermeieru se vlivem pokroku a probíhající průmyslové revoluce lidé stále více stěhují do měst. Tím z měst mizí dosavadní soukromí. To nutí lidi žít ve dvou světech, v jednom komunikují a setkávají se s mnoha lidmi a ve druhém mají své soukromí a pohodlí. Lidé často pracovali mimo domov a vraceli se domů až na večer unaveni prací a tehdy právě oceňovali komfort a pohodlí tohoto nábytkového slohu.
Pro ještě lepší komfort vynalezl Paul Traugott Meissner horkovzdušné topení, které vytápělo místnosti a někdy i chodby pomocí ohřevu vzduchu v kotli a jeho cirkulací budovou. Toto bylo realizováno v několika stavbách Heinricha Kocha např. ve vile Kinských na úpatí Petřína, nebo v rodové vila Josefa Kinského v Kostelci nad Orlicí, nebo také v paláci Kinských v Praze v knihovnách, kde několik skříní je vybaveno mosaznými dvířky do kterých trubky horkovzdušného topení.
Ve Vídni se nachází téměř identická vily Kinských v Praze. Je to letohrádek Clam-Gallasů na Währingersrasse. Dochovalo se zde zařízení knihovny s biedermeierovskými knihovními skříněmi. Dále se dochovaly podlahy s ohýbanými parketami vyrobeny z vrstvených dýh, jedno z prvních děl Michaela Thoneta po příchodu do Vídně.
Nábytkové typy
Bieermeier čerpal své tvaroslové z předešlého období empíru a klasicismu. Tvarosloví pak rozvíjí nejen z hlediska typů, ale i forem. Z klasicismu přejímá geometrické tvary, plošnost a světlou barvu, s romantismem má pak spojenou lásku k přírodě a oblibu květin. S empírem má společné geometrické formy. Empír přetvořil tvary nohou z hranatých na válcové. I toto si přebral biedermeier.
U úložného nábytku najdeme čisté a hladké formy oproti empíru, který se vracel k reliéfnímu zobrazování. Leštěné, napoliturované povrchy ukazují na výbornou práci řemeslníků i při dýhování velkých ploch, což byla hlavní ozdoba nábytku.
Z materiálu se hojně využívá třešňová, ořechová dýha. Méně pak hrušková, švestková nebo jasanová či javorová nebo jilmová dýha. V Čechách nábytkáři spíše nepoužívali mahagon. Lze ho ale objevit na pracech z Vídně nebo Německa.
U židlí si biedermeier ponechává jemně prohnuté, kónické nohy, které postupně vystřídali válcové nebo masivní hranolové. Ve dvacátých letech se pak objevují jak v Německu tak i u nás masivnější formy nábytku.
Pro některé typy komod z roku 1830 je příznačné zaoblení horních hran, které dodává nábytku vzhled větší útulnosti. Zaoblenými hranami pak pžechází nábytek do fáze tzv. druhého rokoka. U nás to bylo kolem roku 1840.
Druhé rokoko se vyznačuje dynamikou esovitých nohou a jiných tvarů. Projevuje se výraznější plasticitou dekorativních prvků. Obzvlášť v Česku je pak velmi charakteristická. To ovšem vzhledem k velkému proudu řemeslníků, kteří cestují střední Evropou, lze těžko generalizovat.
Díky dobové zálibě v zobrazování interiérů akvarelem, kvašem aj. se dozvídáme o podobě někdejších interiérů. Dochovalo se více zobrazení šlechtických sídel, než měšťanských domů.
Z nich se dozvídáme o podobě např. salonu, který sloužil k volnočasovým aktivitám, pracovním a jiným činnostem. Pán domu měl většinou vlastní pracovnu. Prostor salonku byl dělen na poyslné sektory, ve kterých se obvykle dělali určité činnosti a k tomu potřebnému účelu také sloužil nábytek. Prostor byl centrálně osvětlen lustry a kromě toho používali stolní lampy nebo svícny. Salonek byl během dne osvětlován velkými okny. Stále přetrvala reprezentativní funkce salónku, odehrávaly se zde rodinné sešlosti, ale nesloužila jen tomuto účelu.
Někdy se v interiérech vedle sebe nacházelo zařízení z různého období klasicismu. Napříkat v Pruském Slezsku v interiéru hraběte von Gneisenaua se nachazí kruhový empírový stolek podpíraný třemi centrálními nohami v v podobě třech labutí. Na druhé straně salonku je již kruhový stůl v biedermeierovském stylu s centrální nohou rozvětvenou do třech nožek. V tomto salonku byla ještě čalouněná pohovka také v biedermeierovském stylu. Veškerý nábytek je situován spíše ke kraji místnosti, tím má salónek volný střed.
Později se účel salonku specifikoval. Jako tomu bylo v hudebním salónku Černínů, kde pomyslným středem byl klavír. K němu byly přistaveny židle s prohnutými zadními nohami. U stěny bylo kromě zásuvkové skříně také psací stůl s policemi pod psací deskou na noty. Před psacím stolem se ještě nacházela čalouněná křesla, čalouněná pohovka a tzv. pohovkový stůl.
K atmosféře interiérů hodně přispívalo i sladění výmalby s barevností nábytku a jeho potahů, tapet, záclon, koberců, závěsů či baldachýnů lůžek a dalších doplňků, výplně paravánů, přehozy stolů a postelí. V případě interiéru propojeném s parkem byla použita květinová výzdoba, k umocnění atmosféry a propojení místnosti s přírodou za jejími zdmi.
Výrobci nábytku v biedermeieru jen zřídka kdy signovaly své práce. Proto je velmi složité poznat kdy jednotlivé práce vznikly. Díky tomu, že řemeslníky si vychovávaly cechy, vznikly alespoň nějaké prameny o nábytkových tvůrcích právě v cechovních knihách. Ročně tehdy byly přijaty do cechu jeden až dva mistři. Avšak i v těchto knihách většinou chybí poznámka kdo byl přítomen v komisi a jaký mistrovský kus mistr vytvořil.
V Praze máme z té doby pouze málo signovaných prací a všechny jsou právě mistrovské kusy. Jsou to dva sekretáře od Carla Lundquista a Wenzela Musila- Další známou osobností je Jesef Franz Danhauser.
O výrobcích nábytku se také dozvídáme z katalogů výstav. U nábytku jsou uváděny jeho ceny. Například pražský truhlář Franz Feigl nabízel dva mahagonové sekretáře zdobené řezbami a sloupky, s výplněmi z madďarského jasanu po 300 zl. Umělci se spojovaly při vytváření díla jako tomu bylo v případě Johanna Dvoržaka a Johannese Weissengrubera. Vystavili spolu čalouněné židle za 20 zl. A divan se sloupky a pérujícím čalouněním za 150 zl. To za předpokladu, že rořní příjem středně postaveného úředníka byl 400-700 zl, nižšího i do 400 zl a řemeslníka 150 – 200 zl. Ukazuje že si takový nábytek mohla pořídit jen opravdu vyšší vrstva.
Josef Danhauser
Syn Josefa Ulricha Danhausera. Jeho otec byl malíř a Mladý Josef Franz se od otce učil. Byl to malíř, ale i návrhář. Ve své dílně, respektivě továrně na výrobu nábytku zaměstnával v době největší prosperity až sto dělníků. Vytvořil rozsáhlé katalogy nábytku, více než 2500 skic. Tyto skici nebyly pouze židlí, ale i židle dělili do kategorií, například dětské židle, komodové židle, pohovky, taburetky. Dále různé druhy stolů, hrací, psací stoly, stoly s umyvadlem, rozkládací, čajové a monoho jiných.
Nábytek z dílny Josefa Danhausra se vyskytuje i v Brně. Na příklad na státním hradě Veveří je mobiliář ložnice v neorenesančním stylu.
