Řím se stal počátkem 17 století opět sídelním městem mocného papežství a odstartoval dobu obrovské prosperity. Město, které vytvářeli umělci, sochaři a architekti, mělo symbolizovat slávu katolické církve. Teatrální měřítko bylo aplikováno na nové budovy, monumenty a malby. Vznik obrovských staveb, které podporovala aristokracie, se staly pro svoji pompéznost a bohatství věhlasnými v celé Evropě. Tento vliv Římského stavitelství měl zásadní vliv na přeměnu všech italských měst.
Nábytek
Tato nová architektonická velikost měla potřebu úžasného vybavení. Italský nábytek 17. století byl architektonický a skulpturální. Nové proporcionální dimenze a bohaté řezbování listových motivů a figurální motivy byly silně ovlivněny sochařstvím. To však vedlo k tomu, že tento obrovský nábytek byl spíš vystavován než používán. Jeho velikost a sochařské ztvárnění nebylo příliš praktické a stal se spíš ozdobou reprezentačních apartmá a galerií paláců.
V této době se začíná objevovat nová forma nábytku – knihovny. To bylo způsobeno zájmem bohatých pánů o humanitní učení a velké množství knih bylo třeba někde uložit. Knihovny byly ovlivněny architekturou a měly často sloupy a pilíře, vyřezávané vázy či sochy na hlavní římse.
Postele z pozdního 17. století byly především bohatě čalouněné vzácnými textiliemi místní provenience. Baldachýn tvořený damaškem a hedvábím často kryl všechny dřevěné části a čalouněné desky lemovaly matraci. Popularita postelí tohoto typu přetrvala až do konce 18. století a lze je tedy těžko přesně datovat.
Reprezentační apartmá a prostory palácových vil reprezentovali a vystavovali zcela jiný nábytek než ten vyráběný pro denní využívání v obyčejných pokojích. Místní truhláři používali místní ovocné či ořechové dřevo pro výrobu užitkového nábytku – sedaček, židlí s křížovým rámem, truhel a stolů.
Kroužkovité úchytky byly používány na hojně zdobených kusech nábytku v rezidencích, ale i na jednoduchých zásuvkách kabinetů. Úroveň zdobení se měnila od jednoduchých koleček po květinové girlandy, ale základní forma padajícího kroužku byla zachována.
Vliv východu
Lakovaný nábytek byl vyráběn v Benátkách, kde místní řemeslníci převzali odborné zkušenosti díky obchodním stykům s Východem. Benátskou specialitou byl zlatý a zelený lak až do konce 18. století. Tento postup byl zapříčiněn nedostatkem kvalitních materiálů a proto jim tato povrchová úprava dovolila pracovat s dostupnými dřevinami
Italské trojité sofa z pozlaceného dřeva (cca 1745 – 1750)
Vyrobené v Benátkách pro Palazzo Rezzonico. Na horní straně zadního rámu jsou vyřezány rokajové hřebínky. Od poloviny 18.stol byl francouzský vliv na italský nábytek velmi silný a italská šlechta začala používat tento lehčí nábytek pro intimnější typy pokojů. Po řadu let byl v Itálii populární těžký a mohutný nábytek, postupně však domácí umělci, často vyučení ve Francii, vyráběli nábytek lehčí. Ve svých imitačních pracích často přeháněli ozdobné formy, aby vytvořili kusy, které byly dostatečně působivé pro benátské paláce.
Benátský sekretář ve stylu Lacca povera (pol. 18. Stol)
Vysoký 2,63 m. Původně patřil zřejmě knězi, či papeži podle erbu na sekretáři.
Technika obtisku: nejprve se vyřízli obtisky, poté se připevnily na povrch a následně byly nalakovány.
Pietra dura
Mozaika Pietra dura tvořená z polodrahokamů a tvrdých kamenů byla artiklem jenž byla výrobci nábytku používána již od renesance. Commesso di pietra dure popisuje kameny jež jsou vzájemně složeny zcela bez viditelných spojů. Stabilita je dána přilepením k břidlicové základně. Postup tvorby obrazců byl stejný po staletí. Aristokracie a panovníci vyžadovali pietra duru pro naturalistické figurální či přírodní motivy s pestrými barvami, jako konstrast ke zlaceným podstavcům stolů honosných paláců
Výroba nejlepších pietra dura vyžadovala spolupráci několika řemeslníků. Kameny vybrané do mozaiky dle uměleckého návrhu sochaře byly dokonale nařezané na plátky, sesazeny a přilepeny na břidlici a nakonec vyleštěny brusným práškem.
Největší dílna
Stolní desky, kabinety a truhly s architektonickými rysy tvořila florentinská dílna sídlící v galeriích Paláce Uffizi. Inspirovala mnohé lokální tvůrce a řemeslníky při jejich tvorbě a svými díly zásobovala rezidence aristokracie celé Evropy, jenž jí vyneslo povýšení od panovníka na Dvorní dílnu Ferdinanda I. de Medici.
Materiály
k tvorbě mozaiky pietra dura byly barevné tvrdé kameny a polodrahokamy
Jaspis – různobarevná neprůsvitná forma chalcedonu
Lazurit- modrý kámen s občasnými bílými skvrnami
Malachit- polodrahokam se světlými a tmavými pruhy jež tvoří ornamenty
Mramor- unikátní svojí barevností a strukturou
Chalcedon – šedivý, jablkově zelený až oranžově červený
Porfyr – krystaly tvořený kámen sopečného původu
Rubín – pruhovaná forma chalcedonu ceněný pro svoji strukturu a pruhy
Florentinská scagliolová vrchní deska stolu (1756)
Scagliola je zdobná technika, která imituje mramor a další zdobné kameny.
Je vyrobena z pálené sádry smíchané s klihem a obarvené podle přání. Její stopy lze nalézt na dávných římských artefaktech, technika se znovu dostala do obliby právě v 18. století.