Nejlépe rozpoznatelným německým stylem té doby bylo bavorské a bedřichovské rokoko. Pod patronací Maxmiliána II., Emanuela, bavorského kurfiřta, a krále Bedřicha Velkého z Pruska byli architekti a výrobci kabinetů podporováni k inspiraci Francií. Nejvytříbenější rokokové interiéry vznikly na území Pruska, kde Bedřich II., nadšený novými myšlenkami francouzských filosofů, nechal vystavět královský palác v Postupimi a letohrádek Sanssouci. Bedřich Veliký byl považován za dokonalého znalce směrů soudobého umění.

V období, kdy německá aristokracie své prostory na panstvích, v zámcích a palácích nechávala upravovat v duchu vrcholného rokoka, byl v tomto slohu dostavěn i drážďanský Zwinger.

Německý nábytek počátku 18. Století byl stylově těžší než francouzské nebo italské kusy.  Komody a kabinety byli masivní a zdobily je typické rokokové motivy (spirály, lastury, kartuše a fantastické listové ornamenty). Byly často malované světlými rokokovými barvami tj bílou a zlatou.

Sekretáře s knihovnami měli serpentinové tvary a ohnuté nohy. Ty nejlepší výstavní kusy s prosklenými předními stěnami byly a zdobené lasturami, listovými ornamenty a volutami.

Dvoudílné skříně byly typickým nábytkem 17.st., které se vyráběli i v 18. st. velký důraz byl kladen na dřeviny určené k vykládání. Hlavní byl ořech, rytá slonovina, ovocné dřeviny, javor a zeleně zbarvené měkké dřeviny se užívaly na obklady i vykládání.

Lakování bylo pořád v oblibě a mnoho kabinetů a stolů bylo zdobeno módními čínskými vzory.

V Německu na rozdíl od jiných evropských zemí byli nejlepší výrobci kabinetů zaměstnávání na dvorech a pracovali přímo pro své zaměstnavatele. Tyto dvorní dílny (které zaměstnávaly truhláře, řezbáře, sádraře, čalouníky a pozlacovače) dodávali kompletní servis pro nově vybavené reprezentační pokoje.

Mezi slavné německé umělecké truhláře můžeme zařadit např. Jahanna Adama Pichlera – podílel se na výrobě Mnichovského nábytku, který byl spíše vyřezávaný, malovaný a zlacený než dýhovaný.

Dvorní umělecký truhlář Martin Kummel (1715-1794) vzhlížel spíš k pařížským modelům, napodoboval jejich ozdobná kování ze zlaceného bronzu a používal palisandr (tulipánovník a kingwood).

Středisky nábytkářské výroby pozdního rokoka se stala města Berlín a Postupim, kde se také projevila přímočará elegance bratrů Hoppenhauptů (Johanna Christiana a Johanna Michaela).

V r 1764 do Německa přijeli bratři Spindlerové (Johann Fridrich a Heinrich Wilhelm). Kromě květinové marketerie pracovali se želvovinou a stříbrem a spolupracovali se sochařem Melchiorem Kamblim, který jim prodával ozdobná kování.

Bezpochyby nejslavnějším německým uměleckým truhlářem byl Abrahám Roentgen (1711-1793). Tento řemeslník původem z Moravy se proslavil zejména kvalitou práce a komplikovanými mechanismy, které vyvinul pro stoly psací kabinety. Používal japonských dekorací, které jsou v této době typické pro Drážďany, mělo původ v kurfiřově vášni pro japonské umění.

Interiéry podobně jako ve Francii měly vyřezávaný, pozlacovaný a malovaný nábytek. Speciální pokoje nebo témata, např. zahrada často ovlivňovaly zdobení. Obruby krbů, gauče a sedačky, psací stoly, vyřezávané a pozlacené stoly u zdi byly vyráběny pro bohatou vrstvu. Od roku 1720 měly pokoje velká okna od podlahy ke stropu. Záplava světla se odrážela v obrovských zrcadlech na zdech.

Souhrn obrazových materiálů zde:

http://ulozto.cz/xSxXTYu2/japonske-laky-a-jejich-evropske-napodobeniny-zip

Heslo: encyklopedienabytku

Uruši je tradiční  přírodní lak, který vzniká jednoduchým způsobem ze škumpy lakodárné z jihovýchodního Japonska, která se používala již od prehistorie. Lak vznikl Japonsku v Číně a Vietnamu.

Foto příprava

Vznik substrátu.

škumpa se nařeže podobně jako kaučuk, vytékající tekutina se ukládá do nádob a poté dále upravuje bud vařením, nebo u kvalitnějších laků, odpařováním na slunci, substrát se dále může barvit a nanášet na předmět. (dogma je o bezprašném prostředí), ve skutečnosti je sice ideální bezprašné prostředí, ale výslednou podobu, prach neovlivňuje.

Příprava podkladových vrstev

Pomocí špachtle se nanáší jílová hlinka, a pojí se s lakem uruši, vniká pasta a nechává se ve vlhkém prostředí  tzv Furo (japonsky lázeň) humidor, skřínka pro ukládání předmětu ve vlhkosti kolem 80%, pokud dochází k vlhkostním  výkyvům, lak má problém zaschnout,  čímž  vznikal problém s výrobou laků v evropě, kde vždy zaschl mnohem dřívě než se stačil sesítovat. Po každé vrstvě následuje broušení přírodními japonskými brusnými kameny a dřevěným uhlím, pro dosažení dokonalé rovnosti.

Po dokončení podkladové vrstvy, 1-4 kdy po každé vrstvě následuje broušení přírodními japonskými brusnými kameny, dřevěným uhlím, nebo hlinkou, pro dosažení dokonalé rovnosti. Čím více vrstev tím kvalitnější výsledek, kdy lakové práce tolik nepraskají. Po dokončení základního lakování, dochází  k tzv Mury, stanury, inakaury a akamury, od spodní vrstvy po horní, po těchto vrstvách dochází k nanášení vrchního dekorativního černého, nebo červeného laku.  Proces trval dlouhou dobu, má kolem 16 základních úkonů trval více než měsíc. Poté dochází k dekoraci, která je ještě komplikovanější. Na štětce se používaly ženské vlasy, které jsou jemnější a dokáží udržet rovinu, štětce jsou ze dvou vrstev.

Ornamenty

Japonské estetické Ornamenty – většinou citace z tradiční japonskéí poezie – haiku, např Kokin wakašú,, oblíbená byla zvlášt první slabika verše, kdy se na lakových pracích stylizovali japonské znaky, které odkazovali na danou báseň.

Historie a techniky

Nejstarší lakové techniky pocházejí z 1000přn, ve dvou liniích (hliněné nádoby, zdobené lakem, především pouze jako barvení, náušnice, sakrální výrobky i předměty denní potřeby, kde byl lak využit jako ochraný prvek před vlhostí,  a kde lak sloužil  jako desinfekční činidlo protože  je uruši velmi toxický a tím pádem chránil nádobí od bakterii, toto nádobí se ale nedochovalo (pouze fragmenty ze severu japonska)

Foto Tamammushi

Jap lak je v znám v číně asi od 4000 přn odkud přešel z přes koreu do japonska. Příchodem buddhismu, přišlo také velké rozšíření laků, kdy se lak používal na ochranu posvátných textů (i vnitřek předmětu, např schránky pro svitky, kdy lak udržoval stálou vlhkost, (oltář Tamamushi  7 stol, z chámu Hordjůdži, který je lakován Urushije – malba lakem Bushi, kdy se lak barvil přírodním pigmentem na zeleno, nebo na modro. Do dneška se tato relikvie dochovala v dokonalém stavu.

Foto kanši cu Rokkaku Šisui (1867-1950).

Lak kanšicu – (suchý lak) kdy je použito nějakého jádra na které je položeno plátno, které pod lakem ztvrdne,

Technika Makie 10. stol přn – Nejstarší japonská Technika, která se rozšířila po celém japonsku a byla imitována jak v číně, tak v evropě.  Nejstarší technika Hódžu MAKIE – centrální japonsko kyóto, dřevěné jádro bylo pokryto černou základní vrstvou a přemalována vrstvou „deko“ a za vlhka se posypal zlatým práškem od ruzné gradace. na což se opět natáhla nová vrstva černého laku.  Po zaschnutí se lak leštil tak dlouho, dokud se neobjevilo znovu předchozí zlacení.

Foto byodoin

Technika Fundame   11 stol. – Tohoto Laku se užívalo ke zdobení buddhistických soch, chrám byodoin budha amida, který se zlatil plátkovým zlatem a stříbrem.

Technika Raden 14stol– vykládání perletí  různé barvy, která se pokládala na vlhký lakový základ a po zaschnutí opět překrývala novými lakovými vrstvami a nakonec leštila podobně jako u techniky Makie.

Technika Hiramakie – 13stol – technika za použití samostatné malby, bez proleštování spodních vrstev, případně se samostatným sypáním zlatého prachu.

Chrám Sensódži 12. stol – na severu japonska, celý pokryt zlatou technikou Makie. Je to jedno z míst kam táhl Kublajchán při dobývání Japonska (zmiňuje Marco Polo ve své knize Milion), což byl první impuls který vyvolal v Evropě zájem o Japonsko. Do dnešních let se tyto památky dochovali v dokonalé kvalitě, i díky tomu že již před 500 lety v Japonsku vznikl první restaurátorský tým (15 stol), kdy pro ochránění tohoto chrámu vystavili nad původní budovou nový přístřešek.

Tiramakie – nízká makie , takamakie vysoká makie – kolem 3mm

Nashi – dzi – technika imitace hruškové slupky, kdy se do mokrého laku vkládají, malé šupinky zlaté a stříbrné folie, (podobné lavírování) (bokaši)

Heidacu 17stol– vkládání cínových, nebo olovněných částí do Makie (hón ami kécu)

Technika Negoronuri – což jsou laky z Negra – Negoru je velký chrám, kde si buddhističtí mniši sami vyráběli nádobí denní potřeby, lak barvy červeného podkladu, kdy se po používání  a opotřebováváním vytváří samotný dekor, (sabi – rez/používáné)

Kamakura Bori kolem roku 1600 - příchází do japonska z číny řezaný lak, na předmět se naneslo až několik stovek barevných laků, které se přořezávali.  Japonci jho napodobili, řezaným dřevěným jádrem a až pak nanesli jednoduchou vrstvu laku.

Okinawa:

Technika Cuikin, okinawa 18-19 stol- separátní technika , kdy se na lakový základ z červené barvy se lepí vyřezané vrstvy z lakových hmot (formičky), jednoduchá technika užíváno v běžných domácnostech.

Hakue – malba zlatou barvou, napodobenina Makie.

Technika Cuišu – řezba v samotném laku – využívány čínské dekory, kdy japonci přímo imitovali čínskou techniku

Činky 19 – 18stol– technika rytého dekoru (černý, červený lak, kdy se do rytin vetře zlatých prach a přelakuje bezbarvým lakem

Kawarinuri – Hónšů– soubor všech ostatních lakových technik, na základní lakovou vrstvu se nasypala rýže, nebo seznam, po zaschnutí se opráčil a překlil dalšími vrstvami jinak barevného laku, po přebroušení této vrstvy vynikl abstraktní dekor, který pozůstal po skvrnách zaschlé rýže.

Cugarunuri 19stol. – oblastní název Kawarinuri, doplňována malbou urušie

Hakone Zaiku Makie – 1860-1900, podobné evropské intarzii, vykládání drahými dřevy a doplňován technikou Makie, tento typ předmětů se v 19stol dovážel do Evropy

Foto bombai

Počátky výroby laku v Evropě

Foto KódaiDŽi

KódaiDŽi MAKIE 16stol – podle chrámu Kodaidži v Kyotu, technika, která inspirovala evropské lakové práce (japaning).

Roku 1542 poprvé do Japonska připluli Portugalci – obchodníci a jezuité, misionáři, kteří šli pouze po vrchní vrstvě (šóguni), na které vystupování jezuitů velmi zapůsobilo, i díky nabízenému obchodu. Bohužel pro rozvoj obchodu mezi Japonskem a Evropou, se Portugalsko stalo roku 1570 součástí Španělska, kteří do Japonska vyslali Augustiny, kteří byly naopak chudí misionáři zaměřený na chudé vrstvy, poté co mezi jezuity a Augustiny vypukla rebelie, a došlo to na konci 16stol k represím křesťanů a roku 1639 se Japonsko kompletně uzavřelo okolnímu světu. Díky tomuto se Holanďané přes čistý obchod bez náboženských tlaků dostali do přízně Japonské šlechty, kdy jim prodávali zbraně proti svým nepřátelům Španělům. (nepřítel mého nepřítele je můj přítel). Později se rozšířil obchod se samotným nábytkem,  kdy Portugalci dovezli mustr nábytkového kusu a Japonci pro ně dotvořili lakované repliky. Imitované kusy například pocházeli z Bengálska, kdy se v Japonsku pouze přetvořili na evropský vkus.

Foto circa

Komodity japonsko-evropského obchodu – čínský porcelán, čínské hedvábí ,zbraně a měď – z Japonska – Finesa (hotové látky a nábytky zdobené japonskými laky), cesty trvali i několik let, kdy se ne všechny lodě dokázali doplout do Japonska, nebo se dokonce vrátit do domovského přístavu. Postupem času  od tradičních evropských vzorů se upouštělo a Evropané přejímají zdobné prvky a dekorace, více ovlivněné japonskou kulturou. Kolem roku 1800 začíná japonský styl pronikat i do Ameriky, ale typologicky i ornamentálně je zcela odlišný, než nábytkové kusy pro evropský trh. v polovině 19.stol se lak již přestává dovážet, poté co v hlavních evropských uměleckých centrech vzniká technika jeho napodobení, zejména v Anglii a Francii. Zaniká východoindická společnost, kterou nahradili jednotliví obchodníci, kteří  nábytek dováželi, dá se říci již podle katalogu.

Foto namban

Namban – japonský název pro

Evropany (východní barbar), protože se Evropané běžně a moc často nemyly, zatímco v Japonsku byli velmi rozšířené a oblíbené horké lázně a obyvatelé se koupali každý den

Foto baptista

První japonská loď evropského stylu galeona Juan Baptista 1613 – foto baptista

Hlavní sběratelé japonských lakových prací – především v držení nobility

Foto Anna stuartovna

Anna Startovaná (‚manželka zimního krále)-. Největší sbírka lakovaného nábytku v tehdejší Evropě, bohužel nedochovaný.

František xaverský – katolický představitel

Ferdinand tyrolský

Thomas smyth (1625) – jeden z předáků a guvernéru východoindické společnosti

Rudolf II (Praha – pražský hrad Ambras)

Foto mazzarin + vga

Truhla krále Gustava Adolfa – součást cargo kpt. Sarise 1616 – Mazarinova truhla

Mazarinova truhla (nejdražší lak na světě) jeden z prvních , nejlépe zachovaných a nejzdobnějších přivezených evropských kusů pro zhotovení japonského laku, který přivezli Holanďané Majetek Victoria g Albert museum. Bohaté zdobení z které vymizela perleť, která se stává minoritní záležitostí, scéna vychází z folkloru a japonské krajiny.

http://www.vam.ac.uk/content/articles/m/album-with-nested-carousel7/

Anton Ulrich z Bransteinu

Kabinet Christiana V a jeho ženy Charloty Amalie Hessensko-Kasselské 17.stol.

Foto Gerard dagly

Frederick III. – Zakládá Kunst kamer kdy sbíral laky už v polovině 17.stol. tvarově odpovídají starším pracím, ale už se jedná o techniku  Hiramakie.

k. l .Metternich, Kynžvart, Lednice, Lychtěnštejnská sbírka, Hradec nad Moravicí

Marie terezie – Schonbrunn

Marie Antoaneta – jedna z nejlepších a největších sbírek japonského laku z pozdního 18. Století.

Typy nábytku

Escritoria – holandské sekretáře s odklopnou deskou – 1600 cena až 300zlatých

Tradiční lakované dekorační vázy a talíře, přišli do mody současně s přílivem exotických pokrmů a nápojů, ale v nepříznivých podmínkách často podléhaly poškození.

Oltáře, truhlice a pod

Evropské napodobeniny japonského laku

Imitační laky byly na bázi fermeží, kopálů, a šelaků, který pochází z Indie z výtrusů Červce lakového, který se nanáší samotným lakováním, což je výhradně evropský pojem. Pryskyřice se převážně rozpouštěli v lihu, nebo sandaraku.

Foto gerard dagly

Hlavní centra výroby laku jsou na dvoře pruského krále Bedřicha I. v Charlottenburgu v Berlíně, kde působil dvorní designer Gerard Dagly, zakladatel celého německého proudu japaningu, který byl tvořen na bázi šelaku.

Foto – Laca powera

Sibila Augusta von Saxe-Lauenburg, která se již v patnácti letech zajímá o japonské lakové práce a zve z prahy, Jana Vojtěcha Kratochvíla, aby vyzdobil Šternebrský palác a  Ostrov nad Ohří, ze kterého se ale moc nedochovalo, Sibila získává kolekci chinoiserii a japaningu zejména techniku Laca povera, techniky která byla známá již od konce 17. Stol v Benátkách, která spočívá ve vystřižení tištěných ornamentů, které poté byly zalakovány, takže byla vytvořená imitace, lakovaných prací. Tato sbírka se dodnes dochovala na zámku v Radstadtu.

Foto ludwigsburg

Ludwigsburg – Stutgard autor Johann Jakob Saenger, se sálem z napodobeniny černého japonského laku.

Foto rosenborg, de bray, stalker,

Rosenborg v Kodani, Francis de bray 1663 – holandsko belgický mistr belgického laku, který vytvořil čajový pokoj, v Rosenborgu, autor čerpal z tradičních předloh, které byly motivované tehdejšími cestopisy, např. Arnoldus Montanus Augsberg 1669, které byly doplněny ilustracemi, které poté byly imitovány, koncem 70 a 80 let vznikají díla např. Stalker and Palker 1688, dílo věnované pouze japaningu. Kniha slouží jako manuál k výrobě imitací lakových prací východu, i pro šlechtičny, které se chtějí ve volných chvílích věnovat japonskému laku.

Foto shnell

Japonský palác v Drážďanech – panství Augusta silného, kde působil  Martin Shnell, (1/2 17.stol), který se v Berlíně naučil dekor v orientálním duchu a později působil v Míšeňské manufaktuře, po osamostatnění vytváří především červeně lakované kusy, které jsou ve sbírce zámku Pillnitz v Drážďanech.

Martin Engelbrecht – Habitus Chinesse 1720 – ilustrace v knize byly převzaty k dekoru lakových prací.

Foto anglie

Anglie - Jedním z největších center lakových prací  v 18stol je Anglie, především oblast Pontypool, s představiteli Adama, Sheratona, Thomase Chippendale, kteří užívají spíše čínské motivy než původní japonské. Ukázky z těchto prací můžeme u nás nalézt například v Náměšti nad oslavou

Foto holland

Holandsko – motivy čerpají již spíše z evropských prací, holandané dekory běžně doplnují i i barvou.

Foto laca powera venice

Itálie – benátky – 1750/1760 Obliba pestrobarevných laků malovaných významnými umělci, např. Francois Boucher, ale s původní technikou a ornamenty tento styl již nemá nic společného.

Podklady

Jedná se o volný přepis přednášky „Japonské umění laku pro zapadni trhy a jeho evropské napodobeniny“, jednoho z nejlepších znalců japonských laků v české republice Filipa Suchomela.

Zajimavé Odkazy k tématu:

http://www.wilanow-palac.pl/fashion_for_chinoiserie_at_wilanow_palace.html

http://blog.kohlerinteriors.com/furniture-history/the-enduring-style-of-japanning-by-louise-devenish

http://www.vam.ac.uk/content/articles/m/mazarin_chest_related_objects_elsewhere/

http://pegsandtails.wordpress.com/page/2/

http://www.flickr.com/photos/carltonhobbsllc/3881992176/in/photostream/

http://houserevivals.blogspot.cz/2010/03/j-is-for-japanning.html

http://dkks.dk/the-princess-s-chamber

http://books.google.cz/books?id=rp5JklFUpacC&pg=PA115&lpg=PA115&dq=patent+1772+lacquer&source=bl&ots=7FPfjf0ih3&sig=dL5E0w8IqY-yuF0fN6bIIYg2mKc&hl=cs&sa=X&ei=ufAvUbnTJeaG4gSco4CoBg&ved=0CDIQ6AEwAA#v=onepage&q=patent%201772%20lacquer&f=false

http://littleaugury.blogspot.cz/2010/07/where-is-your-style-compass.html

http://www.boughtonhouse.org.uk/htm/gallery2/furniture/japannedcabinets.htm

http://collections.vam.ac.uk/item/O70195/cabinet-on-stand-gole-pierre/

http://www.smb-digital.de/eMuseumPlus?service=ExternalInterface&module=collection&objectId=1632111

http://www.christies.com/lotfinder/lot/a-bottger-black-glazed-red-stoneware-small-5024576-details.aspx

http://www.christies.com/lotfinder/LotDetailsPrintable.aspx?intObjectID=4042406

http://www.kunstpedia.com/articles/lacquer-painting-on-b%C3%B6ttger-stoneware–three-walzenkr%C3%BCge-and-the-problem-of-attribution-to-martin-schnell.html

http://www.berlin-cdu.de/Zugunglueck-Selbstmord-Suizid-suicide.jpg

http://www.aveline.com/fr/ebenistes/andre-criard

http://thaiurushi.wordpress.com/2011/04/

http://www.schloss-rastatt.de/en/palace-rastatt/Lacquer-Cabinet/327246.html

http://www.andrewgrahamdixon.com/archive/readArticle/721

http://www.chappellmccullar.com/af02022.html

V klasicistním období ve střední Evropě začíná období Biedermeieru. Je to měšťanská forma empíru, tzv. biedermeier. Jeho název vznikl podle populární postavičky pana Meiera z německého satirického seriálu, časopisecky uveřejňovaného. Biedermaier můžeme datovat do období mezi roky 1814- 1848.

V Biedermeieru se vlivem pokroku a probíhající průmyslové revoluce lidé stále více stěhují do měst. Tím z měst mizí dosavadní soukromí. To nutí lidi žít ve dvou světech, v jednom   komunikují a setkávají se s mnoha lidmi a ve druhém mají své soukromí a pohodlí. Lidé často pracovali mimo domov a vraceli se domů až na večer unaveni prací a tehdy právě oceňovali komfort a pohodlí tohoto nábytkového slohu.

Pro ještě lepší komfort vynalezl Paul Traugott Meissner horkovzdušné topení, které vytápělo místnosti a někdy i chodby pomocí ohřevu vzduchu v kotli a jeho cirkulací budovou. Toto bylo realizováno v několika stavbách Heinricha Kocha např. ve vile Kinských na úpatí Petřína, nebo v rodové vila Josefa Kinského v Kostelci nad Orlicí, nebo také v paláci Kinských v Praze v knihovnách, kde několik skříní je vybaveno mosaznými dvířky do kterých trubky horkovzdušného topení.

Ve Vídni se nachází téměř identická vily Kinských v Praze. Je to letohrádek Clam-Gallasů na Währingersrasse. Dochovalo se zde zařízení knihovny s biedermeierovskými knihovními skříněmi. Dále se dochovaly podlahy s ohýbanými parketami vyrobeny z vrstvených dýh, jedno z prvních děl Michaela Thoneta po příchodu do Vídně.

Nábytkové typy

Bieermeier čerpal své tvaroslové z předešlého období empíru a  klasicismu. Tvarosloví pak rozvíjí nejen z hlediska typů, ale i forem. Z klasicismu přejímá geometrické tvary, plošnost a světlou barvu, s romantismem má pak spojenou lásku k přírodě a oblibu květin.          S empírem má společné geometrické formy. Empír přetvořil tvary nohou z hranatých na válcové. I toto si přebral biedermeier.

U úložného nábytku najdeme čisté a hladké formy oproti empíru, který se vracel k reliéfnímu zobrazování. Leštěné, napoliturované povrchy ukazují na výbornou práci řemeslníků i při dýhování velkých ploch, což byla hlavní ozdoba nábytku.

Z materiálu se hojně využívá třešňová, ořechová dýha. Méně pak hrušková, švestková nebo jasanová či javorová nebo jilmová dýha. V Čechách nábytkáři spíše nepoužívali mahagon. Lze ho ale objevit na pracech z Vídně nebo Německa.

U židlí si biedermeier ponechává jemně prohnuté, kónické nohy, které postupně vystřídali válcové nebo masivní hranolové. Ve dvacátých letech se pak objevují jak v Německu tak i u nás masivnější formy nábytku.

Pro některé typy komod z roku 1830 je příznačné zaoblení horních hran, které dodává nábytku vzhled větší útulnosti. Zaoblenými hranami pak pžechází nábytek do fáze tzv.  druhého rokoka. U nás to bylo kolem roku 1840.

Druhé rokoko se vyznačuje dynamikou esovitých nohou a jiných tvarů. Projevuje se výraznější plasticitou dekorativních prvků. Obzvlášť v Česku je pak velmi charakteristická. To ovšem vzhledem k velkému proudu řemeslníků, kteří cestují střední Evropou, lze těžko generalizovat.

Díky dobové zálibě v zobrazování interiérů akvarelem, kvašem aj. se dozvídáme o podobě někdejších interiérů. Dochovalo se více zobrazení šlechtických sídel, než měšťanských domů.

Z nich se dozvídáme o podobě např. salonu, který sloužil k volnočasovým aktivitám, pracovním a jiným činnostem. Pán domu měl většinou vlastní pracovnu. Prostor salonku byl dělen na poyslné sektory, ve kterých se obvykle dělali určité činnosti a k tomu potřebnému účelu také sloužil nábytek. Prostor byl centrálně osvětlen lustry a kromě toho používali stolní lampy nebo svícny. Salonek byl během dne osvětlován velkými okny. Stále přetrvala reprezentativní funkce salónku, odehrávaly se zde rodinné sešlosti, ale nesloužila jen tomuto účelu.

Někdy se v interiérech vedle sebe nacházelo zařízení z různého období klasicismu. Napříkat v Pruském Slezsku v interiéru hraběte von Gneisenaua se nachazí kruhový empírový stolek podpíraný třemi centrálními nohami v v podobě třech labutí. Na druhé straně salonku je již kruhový stůl v biedermeierovském stylu s centrální nohou rozvětvenou do třech nožek. V tomto salonku byla ještě čalouněná pohovka také v biedermeierovském stylu. Veškerý nábytek je situován spíše ke kraji místnosti, tím má salónek volný střed.

Později se účel salonku specifikoval. Jako tomu bylo v hudebním salónku Černínů, kde pomyslným středem byl klavír. K němu byly přistaveny židle s prohnutými zadními nohami. U stěny bylo kromě zásuvkové skříně také psací stůl s policemi pod psací deskou na noty. Před psacím stolem se ještě nacházela čalouněná křesla, čalouněná pohovka a tzv. pohovkový stůl.

K atmosféře interiérů hodně přispívalo i sladění výmalby s barevností nábytku a jeho potahů, tapet, záclon, koberců, závěsů či baldachýnů lůžek a dalších doplňků, výplně paravánů, přehozy stolů a postelí. V případě interiéru propojeném s parkem byla použita květinová výzdoba, k umocnění atmosféry a propojení místnosti s přírodou za jejími zdmi.

Výrobci nábytku v biedermeieru jen zřídka kdy signovaly své práce. Proto je velmi složité poznat kdy jednotlivé práce vznikly. Díky tomu, že řemeslníky si vychovávaly cechy, vznikly alespoň nějaké prameny o nábytkových tvůrcích právě v cechovních knihách. Ročně tehdy byly přijaty do cechu jeden až dva mistři. Avšak i v těchto knihách většinou chybí poznámka kdo byl přítomen v komisi a jaký mistrovský kus mistr vytvořil.

V Praze máme z té doby pouze málo signovaných prací a všechny jsou právě mistrovské kusy.  Jsou to dva sekretáře od Carla Lundquista a Wenzela Musila- Další známou osobností je Jesef Franz Danhauser.

O výrobcích nábytku se také dozvídáme z katalogů výstav.  U nábytku jsou uváděny jeho ceny.  Například pražský truhlář Franz Feigl nabízel dva mahagonové sekretáře zdobené řezbami a sloupky, s výplněmi z madďarského jasanu po 300 zl. Umělci se spojovaly při vytváření díla jako tomu bylo v případě Johanna Dvoržaka a Johannese Weissengrubera. Vystavili spolu čalouněné židle za 20 zl. A divan se sloupky a pérujícím čalouněním za 150 zl. To za předpokladu, že rořní příjem středně postaveného úředníka byl 400-700 zl, nižšího i do 400 zl a řemeslníka 150 – 200 zl. Ukazuje že si takový nábytek mohla pořídit jen opravdu vyšší vrstva.

Josef Danhauser

Syn Josefa Ulricha Danhausera. Jeho otec byl malíř a Mladý Josef Franz se od otce učil. Byl to malíř, ale i návrhář. Ve své dílně, respektivě továrně na výrobu nábytku zaměstnával v době největší prosperity až sto dělníků. Vytvořil rozsáhlé katalogy nábytku, více než 2500 skic. Tyto skici nebyly pouze židlí, ale i židle dělili do kategorií, například  dětské židle, komodové židle, pohovky, taburetky. Dále různé druhy stolů, hrací, psací stoly, stoly s umyvadlem, rozkládací, čajové a monoho jiných.

Nábytek z dílny Josefa Danhausra se vyskytuje i v Brně. Na příklad na státním hradě Veveří je mobiliář ložnice  v neorenesančním stylu.

NÁBYTEK

Klasicistní dobu nábytku můžeme rozdělit na dvě období.První období je charakterizováno lehkým a barevným nábytkem – za vlády Ludvíka XVI, a klasické období po roce 1780 je charakterizováno strohým a klasicistním členěním,na něj navazuje poněkud hmotnější empir.V počátcích klasicizmu rozvoj řemeslné výroby dílen a manufaktur neměnil podstatu umělecké výroby nábytku,která zůstala individuální prací ebenistů soustřeďovaných v královských dílnách. V prvním období je nástupcem Oebena  Jean Reisner (1734-1806) a René Dubois (1737-1799),kteří byli dvorními výrobci Marie Antoianetty. Další významnou osobností tohoto období byl Němec David Röntgen (1734-1806) proslavený skrytými,tajnými mechanizmy a zvláštní marketerií.

Tvary nábytku se zjednodušily,zprohýbané linie a plochy se narovnaly,ale nábytek si zachovává svou lehkost tentokrát již nikoliv esovitými nohami,ale rovnými dolů se zužujícími nohami kruhového nebo čtvercového profilu. Nohy jsou často zdobeny žlábkováním nebo bývají i hladké. Barevnost byla velmi zjemněna a kontrast byl nahrazen symetrií.Tvarovou závislost z nábytku na barevnosti dekoru stěn pokoje vystřídalo barevné ladění odstínů dřeva a potahů nábytkových kompletů,které se stávají samotným prvkem interiéru. Ornament doby Ludvíka XVI.má pásovitý členící charakter. Kraje nábytku jsou zdobeny perlovcem, rohy rozetami, orámované plochy jsou hladké bez dekoru nebo je vyplňují girlandy (=ornament ve tvaru půloblouku z květin, listů, ovoce, praporů,stuh,apod. původem z Říma,používána zejména v období empíru). Ze všech dřevin je nejvíce v oblibě mahagon, který krásně kontrastuje s jemnými bronzovými ozdobami, jež působí jako šperk na červenohnědém těle nábytku. V oblibě je též nábytek zhotovený z jiných, zejména světlých dřevin a nábytek dokončovaný bílými nebo světle-pastelovými krycími laky.

Charles Cressent (1685 – 176 byl významný francouzský ebenista, řezbář a kovolijec. Žák A.  Boulla. Ve své tvorbě odléval zlacené a bronzové dívčí hlavy a tváře někdy i celé ženské postavy. Těmito odlitky zdobil komody a sekretáře. Rovněž byl představitelem régence. Byl rovněž činný jako sochař, a mezi jeho plastické práce patřila bronzová bysta Ludvíka, syn Filipa II, vévoda Orleánský, pro něhož Cressent učinil jeden z nejlepších příkladů francouzského nábytku z 18. století, slavný medaillier nyní v Bibliothèque Nationale. Mnohé z Cressentových děl vydrželo, a mohlo být identifikováno; Louvre a Wallace kolekce jsou obzvláště bohaté na jeho díla a jeho komoda v Hertford House zastupující čínské draky je snad nejvíce propracovaný kousek.

Jean Henri Riesener (1734 – 1806) se narodil roku 1734 v Německu  v Gladbachu. Žák J. F. Oebena významný francouzský ebenista období Ludvíka XVI. Proslavila jej neobyčejně kvalitní a precizní práce v marketerii, zvláště sekretářů, psacích stolů, komod apod. Roku 1767 se oženil s vdovou po Oebenovi a pokračoval v jeho práci pro dvůr. 1774 získal oficiální titul ébeniste du roi (stolař krále). Téměř ihned začal dodávat bohatě zdobené kousky potažených mahagonovými dýhami, květinovými intarziemi apod. Provize od Ludvíka XVI. Marie-Antoanety a mnoho dalších šlechtických rodů z něj udělaly zámožného muže. Obrat nastal v roku 1780, kdy dvůr přistoupil k úsporným opatřením a Riesenera propustil. Zemřel v utajení v Paříži roku 1806. Riesener přežil francouzskou revoluci tím, že odstranil královské symboly z nábytku pro nový režim. Vždycky věřil, že monarchie bude obnovena v určitém okamžiku a používá mnoho z jeho zbývajícího jmění ke koupi svých vlastních mistrovských děl.

David Roentgen (1743 – 1807) se narodil v Německu v Hernrrnhaagu.Byl to jeden z nejslavnějších nábytkářů 18. století, proslul po celé Evropě pro jeho marketerie a jeho tajné zásuvky (šuplíky) a mechanické strojky v nábytku.Jeho práce zahrnuje pozdní rokoko a neoklasicismus.

Roku 1753 jeho Abraham Roentgen, který se vyučil v Londýně Wiliama Gomma, migroval do Moravské osady do Neuwied, blízko Coblenz, kde založil nábytkovou výrobnu. David se učil v otcově dílně, převzal po otci výrobnu a byl úspěšný. Roku 1772 se spojil s hodinářem Kintzingem. Jméno firmy je uváděno u mnoha událostí ve Francii. Nikdy neopustil Neuwied, kde byl všechen jeho nábytek vyráběn. Výstavní síň měl v Paříži, proto zmínka s Francií. Roentgen byl jeden z nejvychytralejších obchodníků, Paříž byla centrem vkusu v Evropě.

Marie-Antoaneta ho jmenovala jejím uměleckým stolařem, zdá se opravdu získal značnou přízeň královny, několikrát využila jeho cesty po Evropě, aby dodal panenky oblečeny ve stylu Pařížské módy, aby sloužili jako vzor pro švadleny její matky a sestrám. Jednoho dne otevřel obchod v Paříži, nehledě na přízeň, díky které se držel u dvora, nemělo všechno hladký průběh. Silná odvětví společnosti maîtres ébénistes zpochybňovala jeho prodej v Paříži. Bylo velmi obtížné, stát se členem společnosti, do které patřili všichni jeho skvělí rivalové. Do tohto času na sebe poutal pozornost obchodníků zavedením nového procesu marketerie, ve které je světlo a stín na místo původního hoření, pálení a rytí do kusů dýh. Vidíme, že Roentgen měl být prohlášen ebenistou Marie-Antoanety, díky své lásce, dovednosti a zručnosti ke konstrukci nábytku, v kterém mechanické zařízení hrálo velkou roli. David byl posledním mistrem v tomto druhu práce, rozsah jeho slávy je zřejmý i v tom, že Goethe ho zmiňuje ve svém díle s názvem Wilhelm Meister. Roentgen omezil aktivity v Paříži. Při cestování po Evropě s sebou vezl i dodávku nábytku, tím je pozoruhodný i jeho talent obchodního cestovatele. Měl obchody v Berlíně a Saint Petersburgu, dvakrát jel i do Ruska.Na jedené z těchto návštěv, prodal císařovně Kateřině nábytek, za hodnotu 20,000 rublů, ke kterým přidala osobní dárek za 5,000 rublů a ještě zlatou tabatěrku. Vytvořil sekretář s hodinami, ukazující datum vítězství ruského námořnictva nad Turky. Tato souprava nábytku je stále v paláci Hermitage. K protekci u královen Francie a Ruska přidal také krále Pruska, který roku 1792 Roentgena jmenoval zástupcem pro oblast Dolního Rýna. Francouzská revoluce a napoleonské války zastínily Roentgenovu hvězdu tak, jako zastínily mnoho jiných skvělých truhlářů toho období. Roku 1793 se revoluční vláda zmocnila jeho výstavní síně jeho osobního majetku. O pět let později, po invazi do Neuwied, byla zavřena jeho dílna, dílna už dále neprosperovala.

Řím  se stal počátkem 17 století opět sídelním městem mocného papežství a odstartoval dobu obrovské prosperity. Město, které vytvářeli umělci, sochaři a architekti, mělo symbolizovat slávu katolické církve. Teatrální měřítko bylo aplikováno na nové budovy, monumenty a malby. Vznik obrovských staveb, které podporovala aristokracie, se staly pro svoji pompéznost a bohatství věhlasnými v celé Evropě. Tento vliv Římského stavitelství měl zásadní vliv na přeměnu všech italských měst.

Nábytek
Tato nová architektonická velikost měla potřebu úžasného vybavení. Italský nábytek 17. století byl architektonický a skulpturální. Nové proporcionální dimenze a bohaté řezbování listových motivů a figurální motivy byly silně ovlivněny sochařstvím. To však vedlo k tomu, že tento obrovský nábytek byl spíš vystavován než používán. Jeho velikost a sochařské ztvárnění nebylo příliš praktické a stal se spíš ozdobou reprezentačních apartmá a galerií paláců.

V této době se začíná objevovat nová forma nábytku – knihovny. To bylo způsobeno zájmem bohatých pánů o humanitní učení a velké množství knih bylo třeba někde uložit. Knihovny byly ovlivněny architekturou a měly často sloupy a pilíře, vyřezávané vázy či sochy na hlavní římse.

Postele z pozdního 17. století byly především bohatě čalouněné vzácnými textiliemi místní provenience. Baldachýn tvořený damaškem a hedvábím často kryl všechny dřevěné části a čalouněné desky lemovaly matraci. Popularita postelí tohoto typu přetrvala až do konce 18. století a lze je tedy těžko přesně datovat.
Reprezentační apartmá a prostory palácových vil reprezentovali a vystavovali zcela jiný nábytek než ten vyráběný pro denní využívání v obyčejných pokojích. Místní truhláři používali místní ovocné či ořechové dřevo pro výrobu užitkového nábytku – sedaček, židlí s křížovým rámem, truhel a stolů.

Kroužkovité úchytky byly používány na hojně zdobených kusech nábytku v rezidencích, ale i na jednoduchých zásuvkách kabinetů. Úroveň zdobení se měnila od jednoduchých koleček po květinové girlandy, ale základní forma padajícího kroužku byla zachována.

Vliv východu
Lakovaný nábytek byl vyráběn v Benátkách, kde místní řemeslníci převzali odborné zkušenosti díky obchodním stykům s Východem. Benátskou specialitou byl zlatý a zelený lak až do konce 18. století. Tento postup byl zapříčiněn nedostatkem kvalitních materiálů a proto jim tato povrchová úprava dovolila pracovat s dostupnými dřevinami

Italské trojité sofa z pozlaceného dřeva (cca 1745 – 1750)

Vyrobené v Benátkách pro Palazzo Rezzonico. Na horní straně zadního rámu jsou vyřezány rokajové hřebínky. Od poloviny 18.stol byl francouzský vliv na italský nábytek velmi silný a italská šlechta začala používat tento lehčí nábytek pro intimnější typy pokojů.  Po řadu let byl v Itálii populární těžký a mohutný nábytek, postupně však domácí umělci, často vyučení ve Francii, vyráběli nábytek lehčí. Ve svých imitačních pracích často přeháněli ozdobné formy, aby vytvořili kusy, které byly dostatečně působivé pro benátské paláce.

Benátský sekretář ve stylu Lacca povera (pol. 18. Stol)

Vysoký 2,63 m. Původně patřil zřejmě knězi, či papeži podle erbu na sekretáři.

Technika obtisku: nejprve se vyřízli obtisky, poté se připevnily na povrch a následně byly nalakovány.

Pietra dura
Mozaika Pietra dura tvořená z polodrahokamů a tvrdých kamenů byla artiklem jenž byla výrobci nábytku používána již od renesance. Commesso di pietra dure popisuje kameny jež jsou vzájemně složeny zcela bez viditelných spojů. Stabilita je dána přilepením k břidlicové základně. Postup tvorby obrazců byl stejný po staletí. Aristokracie a panovníci vyžadovali pietra duru pro naturalistické figurální či přírodní motivy s pestrými barvami, jako konstrast ke zlaceným podstavcům stolů honosných paláců

Výroba nejlepších pietra dura vyžadovala spolupráci několika řemeslníků. Kameny vybrané do mozaiky dle uměleckého návrhu sochaře byly dokonale nařezané na plátky, sesazeny a přilepeny na břidlici a nakonec vyleštěny brusným práškem.

Největší dílna
Stolní desky, kabinety a truhly s architektonickými rysy tvořila florentinská dílna sídlící v galeriích Paláce Uffizi. Inspirovala mnohé lokální tvůrce a řemeslníky při jejich tvorbě a svými díly zásobovala rezidence aristokracie celé Evropy, jenž jí vyneslo povýšení od panovníka na Dvorní dílnu Ferdinanda I. de Medici.

Materiály
k tvorbě mozaiky pietra dura byly barevné tvrdé kameny a polodrahokamy

Jaspis – různobarevná neprůsvitná forma chalcedonu
Lazurit- modrý kámen s občasnými bílými skvrnami
Malachit- polodrahokam se světlými a tmavými pruhy jež tvoří ornamenty
Mramor- unikátní svojí barevností a strukturou
Chalcedon – šedivý, jablkově zelený až oranžově červený
Porfyr – krystaly tvořený kámen sopečného původu
Rubín – pruhovaná forma chalcedonu ceněný pro svoji strukturu a pruhy

Florentinská scagliolová vrchní deska stolu (1756)

Scagliola je zdobná technika, která imituje mramor a další zdobné kameny.

Je vyrobena z pálené sádry smíchané s klihem a obarvené podle přání. Její stopy lze nalézt na dávných římských artefaktech, technika se znovu dostala do obliby právě v 18. století.

Nábytkářství ve Velké Británii –James I. –William and Mary

V Anglii 17.století, zhruba do roku 1660, se pro výrobu nábytku používalo nejčastěji dubové dřevo.

Za vlády Jamese I (1603-1625)

byla Renesance v Anglii stále upraveným gotickým (alžbětinským) stylem, který zvítězil v šestnáctém století.

Charles I.(1625-1649) vyvinuj velké úsilí, aby se Anglie vyrovnala evropským uměleckým směrům. Nábytek začal být lehčí, méně baňatý a renesančně-klasické motivy, jako jsou Iónské sloupy, akantové listy, giloše atd. byly použity v ornamentu.

giloš, guilloche [gijoš i gileuš] -jemná vlnovitá čára s ozdobným (na látce) nebo ochranným (na bankovce) účelem

Občanská válka měla za následek jedenáctiletou vládu Puritánů (1649-1660). Navzdory tomu se začalo hojněji používat čalounění a vyřezávání typické pro alžbětinské období se poněkud utlumilo. Rozvoj regionálních stylů při výrobě židlí vypovídá o širším použití sedacího nábytku než v předchozích letech, které se od těch renesančních lišily hlavně soustruženými prvky. Došlo k  rozšíření výroby tzv.: Stick-back seats, dnes známých jako Windsorské židle.

Když se Charles II vrátil na trůn v roce 1660, přivedl sebou řemeslníky, zejména Vlámy, Francouze a Italy. To způsobilo dramatické rozdíly ve výrobě anglického nábytku, například tito řemeslníci dávali přednost svému známému ořechu nad převažujícím dubovým nábytkem a těžká anglická nábytková forma byla ovlivněna zjemnělým francouzským stylem. Barokní vliv byl cítit například u stolů se skroucenými dvojitě prohnutými nohami, také u sedadel z rákosu a čalounění z jemnějších tkanin všech typů.

Důležitá výměna zkušeností mezi Anglií a Evropou se uskutečnila na základě náboženské perzekuce francouzských hugenotů katolickou církví.

William III. Oranžský a jeho žena Marie (1689-1702) (kteří přišli do Anglie z Holandska roku 1689, aby převzali vládu) poskytli hugenotům, mezi nimiž bylo i mnoho významných umělců, v anglii útočiště. Nový královský pár s sebou také přivedl několik vlastních umělců, jedním z nich byl Daniel Marot.

Daniel Marot (1661-1752) byl francouzský Protestant, architekt, návrhář nábytku a rytec. Byly vyráběny nábytkové typy, jako jsou psací stoly, denní lůžka, pohovky, komody, zrcadla, stolky a stojany. Ořech se stal módním dřevem a povrchová úprava včetně dýhování, marketerie, lak a japanning.

Hugenoti (vyslov: igenoti) byli francouzští protestanti v 16. a 17. století, kteří svůj název získali (alespoň podle jedné z nejčastěji užívaných verzí) podle jména Huguese Besana, vůdce povstání v Ženevě.

Baroko bol predovšetkým obdobím protikladov. Vzniklo množstvo antitéz, ktoré ovplyvňovali myslenie, umenie i chápanie sveta; reprezentovali životný pocit rozpoltenia a roztržky v duši barokového človeka a vychádza z vonkajších udalostí. Medzi najvýznamnejšie antitézy patrili hmota a duch, svetskosť a askéza, senzualizmus a spiritualizmus, realizmus a idealizmus, klasická forma a kresťanský etos, empirizmus a mysticizmus, či zmyslovosť a duchovný život.

Veľmi dôležitým pojmom tohto obdobia bola krása. Tá bola považovaná za ideál, ktorý bol dokonalejší ako príroda sama. Umenie teda malo zdokonaliť prírodu, aby nezobrazovala škaredosť skutočného života. Za vzor bola v tomto smere považovaná antika a jej znázorňovanie prírody.

Šľachtické sídla :

Z baroka sa nám dochovalo mnoho krásnych obytných a reprezentačných interiérov. Baroko pochopiteľne naviazalo na rytierske sály, priestory zdobené rodovými podobizňami, ale dopracovalo sa aj k intímnejším interiérom, ktoré boli určené osobným potrebám a záľubám, či k spoločenským priestorom. Rozmanité budoáry, salóny obecného alebo konkrétneho určenia, obrazárne usporiadané prehľadne či námetovo tvoria už teraz neodmysliteľnú súčasť barokného zámku.

Interiérové prvky- obrazy,sochy,nábytok…

Obrazy, ktoré boli súčasťou zariadenia interiéru, mali len dekoratívne poslanie a nachádzali sa často na rímse nad dverami. Dôležitou súčasťou interiérovej výzdoby sa stali tapisérie, ktoré vznikali v manufaktúrach, boli vytvárané so samostatnými motívmi alebo sa tematicky spájali do sérií (napr. Portréty bohov).Pre barokové maliarstvo bolo charakteristické zvýraznenie pohybu, zložité riešenie priestorového usporiadania maľovaných objektov, ostré kontrasty svetla a tmy, no taktiež výrazná farebnosť malieb. V tomto období vznikali najmä oltárne obrazy, nástenné maľby (freska) a slávnostné dvorné portréty, medzi najmenej populárne patrili krajinomaľby a zátišia. Z motívov prevládali najmä náboženské motívy (obrazy katolíckych mučeníkov a svätcov), ale tiež mytologické motívy (antickí bohovia), využívané na maľovanie alegorických obrazov, na ktorých sa objavovali postavy vojvodov a štátnikov, ako aj múzy a antické mytologické a historické postavy.

Veľká pozornosť sa venovala taktiež nábytku. Hoci postupne vznikali nábytkárske dielne aj na ostatných európskych panovníckych dvoroch, líšili sa od francúzskych dielní nielen zručnosťou a originalitou, ale v porovnaní s francúzskymi umelcami sú ich diela voľnejšie, nakoľko používali viac svetlého dreva a bieleho laku. Medzi najobľúbenejšie druhy nábytku patrili rohové skrinky, nízke stolíky a komody, neskôr sa centrom záujmu stali veľké skrine, ktoré boli obľúbené od Rakúska až po Holandsko. Medzi nábytok sa počítali aj prepychové koče a sane, ktoré nezaostávali svojou bohatou výzdobou, ktorá sa niekedy zdala až nevkusná.

Medzi najznámejších umelcov tohto smeru celkom určite patrí André Charles Boulle, ktorý vytváral presný, čistý, klasický nábytok, zdobený kovovými inkrustáciami. V Taliansku patrí medzi najznámejších výrobcov nábytku Pietro Piffetti z Turína, v Mníchove sú to napr. Joseph Effner a François de Cuvilliés, a medzi najvyhľadávanejších ebenistov patrí Joachim Dietrich.